V souvislosti s nedávnými přívalovými dešti se opět otevřela mnoho let stará kauza rekonstruce kanalizace Prahy 21, kde se v průběhu let 2007 – 2009 namísto přebudování na moderní kanalizaci s oddělěným zpracováním splaškové a dešťové vody, provedla tzv. “rekonstrukce” (neboť nevyžaduje vést příslušné řízení na stavebním úřadě.) Bohužel to byla “rekostrukce” dřívějšího nevyhovujícího stavu. Ten navíc nevyhoval již při počtu obyvatel o 2/3 menším a tímto krokem se zafixoval pro celou bouřlivě rostoucí aglomeraci. V dané době přítom měla Praha jasná strategická pravidla projednaná zastupitelstvem, která doporučovala řešít odpadní vody kanalizací oddílnou. A EU poskytovala granty na sanace ekologických škod minulosti.
Přestože debata ve zdejší samosprávě utichla, neznamená to, že problém zmizel. Jen si na něj někteří zvykli. A přestali mít potřebu se ujištovat, zda “středověké” zacházení s odpady nemůže mít dopad na tu a tam se objevující střevní či jiná zhoubnějších onemocnění či rostoucí intoxikaci lesa.
Problém zmizel pro nás, ale evidentně ne pro ostatní. Každý, kdo odlehčovací komory v rezervaci uvidí poprvé v akci je šokován, a bylo tedy jen otázkou času, kdy se problém znovu otevře.
Dnes se na nás media obracejí se stejnými otázkami, které jsem si kdysi kladli sami. A přestože komunikace s médii je ošemetná a je téměř pravidlem, že se na nás media sice obracejí, ale nedostáváme publikované texty k autorizaci, a tak občas články neakcentují to, co bychom považovali za nejdůležitější, je dobré, ba vynikající, že se o věci mluví. A to i za cenu toho, že někde můžeme vypadat jako hlupácí, kteří věc neumějí správně sdělit nebo vyřešit. Hlavní je, abychom se my, kteří tady žijeme, netvářili, že věc neexistuje. Ona je totiž skutečná. A jenom tehdy, když si opravdu uvědomíme, že něco není v pořádku a začneme o tom mluvit, je šance na budoucí nápravu.